2) Noční hlídka  

     John Baker a Rusty Low byli snad ti dva nejlínější vojáci v jednotce. Snad právě proto je dával seržant na hlídku společně. Oba byli ostudou armády, ale protože sloužili v malé vojenské posádce, která měla za úkol střežit nevýznamný strategický bod v nehostinné pustině, bylo to vlastně jedno. Na stovky kilometrů kolem vojenského tábora nebylo živáčka a zásobovací vrtulník s potravinami a materiálem tady přistával jen jednou do měsíce. Přeřazovali sem vojáky za trest a za porušení kázně. Zbytečnější jednotku, než byla tahle, už armáda neměla. A ze všech těch dvaceti zkrachovanců, kteří zde sloužili, byli Baker a Low největší flákači.
     John Baker byl na vojáka poměrně obtloustlý běloch s věčně zpoceným čelem. Jeho největším zájmem bylo jak a kde co sehnat k jídlu, protože měl věčně hlad a porce jídla, které fasoval ve vojenské jídelně mu zdaleka nestačily. Zbytek volného času nejraději prospal.
     Rusty Low byl obrovský černoch s mohutnou, dobře vypracovanou postavou a ostrými rysy v obličeji. Lowa často viděli vojáci jak cvičí s činkami, které si vyrobil ze starého železa z vyřazené bojové techniky. V tom líný nebyl, ale pokud měl udělat něco pro jednotku nebo pro ostatní, nadělal kolem toho spoustu řečí. Byl to sobec a flink; přesto měl u jednotky díky své velké postavě, slušný respekt.
     Oba vojáci měli právě noční hlídku. Střežili heliport, na kterém přistával vrtulník a který byl vzdálený dobře půldruhého kilometru od vojenského tábora.
     „Bakere, nespi!“ šťouchl loktem Rusty Low do bělocha.
     „Co je, Rusty? O co jde? Tady v tý pustině se něčeho bojíš? Čekáš snad, že nás někdo napadne a bude se chtít zmocnit tohodle heliportu?“ zasmál se a ukázal na uválcovanou plochu před sebou.
     „To ne, ale chlapi v táboře říkali, že možná dneska v noci přijde náš seržant na kontrolu. Je prej nějaká bojová pohotovost hlášená z hlavního štábu nebo tak něco, tak radši nechrápej.“
     „Náš seržant? Ten se jim na to může vykašlat. Přeřadili ho sem, protože chodil za dcerou nějakýho vysloužilýho majora. A bylo to už docela vážný. Majorovi se to moc nelíbilo. Měl dost známejch na vysokejch místech na to, aby odklidil nápadníka z cesty a šoupnul ho sem do tý pustiny. Seržant má kariéru v řiti.“
     „Seržant je vostrej. Nechci s nim mít problémy. Bere to rozumně. Když to nebudem extra flákat, dá nám pokoj a pak - vážně se asi něco děje. U nás v táboře byl u radiostanice celej den docela šrumec. Radisti měli napilno. Asi se něco chystá.“
    „Myslíš válka?“
     „To snad ne, proboha,“ pokřižoval se Rusty. „Snad jen nějaký cvičení nebo tak, ale radši nechrápej, Bakere!“
     John Baker si sundal maskovací plátěnou čepici a otřel si zpocené čelo. Oba chvíli mlčeli a poslouchali, jak cvrči hrají do nočního ticha svůj nekonečný koncert. Po chvíli se Baker nesměle ozval: „Rusty?“
     „No co je, Bakere?“
     „Myslíš, že může začít válka? V týhle době? Když máme atomovky?“
     „Já nevím. Snad ne.“
     „Ty věříš v Boha, viď?“
     „Jo, věřím. V Boha věřil můj táta, děda a celý generace mejch předků. Víra v Boha jim pomohla přežít otroctví na plantážích a bezpráví, který jste jim vy bílí způsobili.“
     Baker dělal jakoby kritku mířenou na rasistické chování bělochů neslyšel. A možná ji opravdu nevnímal, protože se zahleděl do tmy a zamyšleně řekl: „Bůh by už žádnou další válku nedopustil, viď?“
     „Chlape, to já nevím. Máme jen to, co si zasloužíme. Jestli si zasloužíme válku, tak klidně bude.“
     Baker polknul naprázdno a nepřestal se dívat kamsi do dálky.
     „Víš, já mám rodinu na středozápadě. Mámu, tátu a dvě ségry. Ty už maj rodiny a děti. První atomovku by prej shodili přímo tam, protože tam by toho nejvíc zničila.“
     „Bakere, když by nám sem šoupli atomovku, bylo by jedno kam. My bysme vypustili ty naše, za chvíli by přiletěly další a na povrchu Země už by se nedalo žít.“
     „To přece rozumnej člověk nemůže dopustit.“
     „Rozumnej člověk ne, ale člověk jako takovej – klidně.“

    ______________________________________________________________________________________________________________________________________________

3) Agentura

     Zpočátku jsem měl problém s rozhodováním o tom, koho pošleme na smrt, ale když tuhle práci děláte už nějaký rok, stane se to pro vás prakticky každodenní rutinou. Důležité je citově se na nováčky nevázat a brát je jako jednotky a čísla, to vám pomůže. Zhruba po první stovce lidí, kteří i díky vašemu rozhodnutí „zmizí ze světa“ přichází psychický zlom a stáváte se bezduchou mašinou. Přesně tak, jak to od vás vaši zaměstnavatelé očekávají. Měl bych ale začít od začátku - tedy od toho, jak jsem se k téhle práci vlastně dostal.
     Agentura nevypisuje žádná výběrová řízení, ani nepodává inzeráty. Z jednoho prostého důvodu: oficiálně totiž neexistuje. Agentura svoje zaměstnance takzvaně „skautuje“, což znamená, že si je sama vyhledává z vytipovaných a dobře prověřených lidí. Problémem je, že nikdy nemáte jistotu, zda i velmi prověřený a na první pohled ideální pracovník bude chtít pro Agenturu pracovat. A právě na tomto principu byla založena první fáze náboru. Spočívala v tom, že vytipovaný jedinec byl osloven Agenturou a byly mu sděleny nejnutnější základní údaje. Když dotyčný odmítl, udělal dobře, protože přežil. Pokud na nabídku kývl, dostal se do druhé náborové fáze. Začal pracovat na triviálních úkolech a postupně, opatrně mu byla svěřena některá nedůležitá tajemství. Nováček byl trvale - to jest 24 hodin denně - sledován a monitorován. Zjišťovalo se, jestli si nepustí někde pusu na špacír. Když to udělal, byl propuštěn a měl štěstí, protože přežil. V případě, že nováček obstál, začala po šesti měsících třetí fáze. Šlo o seznámení s pravou činností Agentury a odhalila se i tajemství závažnějšího charakteru. A tady nastával problém. Zdaleka ne každý dokázal pravou realitu snést. Na někoho to bylo příliš a dal výpověď. Byl zlikvidován. Někdo dál pracoval pro Agenturu, ale podlehl tíze tajemství a pokoušel se někomu svěřit. Tady nastávala opět moje práce a dotyčný musel být okamžitě eliminován. Musím konstatovat, že osobně jsem přímým vrahem nikdy nebyl, přestože jsem papírově poslal na smrt obrovské množství lidí.
     Když jsem nastoupil do Agentury, pracoval jsem na sledovačkách a monitoroval nováčky. Postupně jsem stoupal hierarchií Agentury, přesunul se do kanceláře na odposlechy a posléze povýšil na šéfa a organizoval celý monitoring nováčků. Nakonec jsem se dostal až do Hlavní rady náboru a přímo rozhodoval, kdo je pro Agenturu nebezpečný, koho zlikvidovat a komu dát šanci. Uvědomil jsem si, že i já jsem procházel třemi fázemi a stačilo málo, aby mne Agentura odepsala, protože když mi odhalili některá tajemství a pravdy, bylo těžké se s tím vyrovnat. Naštěstí jsem vše díky mé nadprůměrně zocelené psychice zvládl a dokázal některé pravdy o současném světě v sobě zpracovat. Jen pro představu nastíním jednu skutečnost, která s leckým zacloumala. Měla statut TOP SECRET, podléhala nejvyššímu utajení a sdělovala se lidem, kteří pracovali v Agentuře přes deset let. Týkala se Měsíce – věrného druha a souputníka planety Země. Nyní vám sdělím holá fakta. Měsíc  je umělého původu. Jde v podstatě o obrovské vesmírné plavidlo, v jehož vnitřku jsou uloženy desítky tisíc živočišných jednotek, které nevykazují žádnou činnost. Zřejmě spí v jakémsi hybernačním spánku. Odkud přiletěly a proč zakotvily právě u Země nevíme. Když někomu sdělíte, že uvnitř Měsíce jsou tisíce mimozemšťanů, vysměje se vám. Jenomže tyto jednotky, které zatím spí, jsou na přírodní bázi a jsou uchovány přímo v povrchu měsíce, který tak tvoří jejich organickou mezihvězdnou loď. Jsou naprosto odlišní od nás a systém jejich fungování neznáme. Každopádně všichni se bojí toho, že se jednou probudí. I z tohoto důvodu se po prvních misích na Měsíc již raději žádné další neuskutečnily, protože není radno zbytečně budit spícího démona. Měsíc je pečlivě monitorovaný, ale nikdo neví, co s tímto problémem. Je možné, že zde jen parkují a brzy se opět vydají dál na cestu vesmírem, protože jejich pojetí času může být naprosto rozdílné od našeho. Našich 50 let pro ně může být jeden týden nutný na odpočinek. Je to jedna z možných teorií, vypracovaná týmem předních odborníků Agentury.  Jiná teorie hovoří o tom, že mimozemské živočišné jednotky jsou již mrtvé, zřejmě po nějaké nehodě či nemoci, která je postihla a Měsíc samovolně, vlivem gravitačních sil, zaparkoval u naší planety. Všechno to jsou však jen spekulace a dohady, každopádně víme jedno a to je holý fakt. V Měsíci něco je, je toho tam hodně a není radno si s tím zahrávat.
     Lehce jsem nastínil jen jednu z věcí, která není nic jiného než pravda. A takovýchto tajemství jste se v Agentuře dozvídali postupem času desítky. Člověk se musel velmi obrnit, aby vůbec dokázal některá tajemství vstřebat. Uvědomíte si, jak jsme my lidé zranitelní a nicotní, i když si myslíme, že jsme naši planetu nadobro ovládli.
     Velkým šokem pro mne bylo setkání s mimozemšťany. To, že jsou a navštěvují naši Zemi, jsem se v Agentuře dozvěděl již dávno, ale zhruba po dvaceti letech práce, když jsem byl čerstvě jmenován do Hlavní rady náboru jsem měl možnost se se třemi z nich setkat osobně. Byl jsem odvezen na tajnou vojenskou základnu, kde se setkání uskutečnilo. Dostal jsem od nich speciální úkol, o kterém nechci hovořit. Úkol jsem dokázal úspěšně splnit a získal si tak jejich respekt. Viděl jsem je potom ještě třikrát a všechna ta setkání ve mne natrvalo zůstala. Vypadali jako lidé, ale na první pohled bylo zřejmé, že to lidé nejsou. Měli ruce, hlavu, nohy i tělo jako my, ale vyzařovala z nich jakási neviditelná energie. Zdáli se být tak éteričtí a jemní, že jste se jich báli dotknout. Neumím to lépe popsat, ale čišelo z nich nadpřirozeno a také chováním a jednáním se vymykali lidskému standardu. Mluvili tiše a klidně a jejich pohyby byly pomalé a rozvážné, jakoby šetřili energií. Zaznamenal jsem u nich také jistý druh smyslu pro humor. Byli výborní společníci a chvíle, které jsem s nimi mohl prožít, se staly malou odměnou za to, že jsem obětoval celý svůj život Agentuře.
     V Agentuře jsme všichni procházeli takzvanými mentálními tréninky, což nebylo nic jiného než vymývání mozku. Agentura z nás tak dělala naprosto loajální a dokonalé zaměstnance, na které je spoleh. Nefungovalo to však stoprocentně. Občas někdo zklamal a také proto tu bylo moje oddělení. Eliminací odpadlíka jsem včas napravili chybu, která vznikla v téměř dokonalém systému.
     Kdo Agenturu založil, komu podléhala a kdo nás vlastně platil jsem se nikdy nedozvěděl. Těžko říci, zda jsme byli pod vládou nebo pod nějakou elitářskou skupinou, ale naše moc byla obrovská…

_______________________________________________________________________________________________________________________________________________

 4) Adam a Eva 
 

      „Kdo mě vybíral? Nějaký počítač?“
     „Vy používáte slovo počítač, ale ten je ve vašem světě pouze technickou pomůckou... nicméně mechanismus výběru vhodného kandidáta zahrnoval faktor organický, vědecký, racionální, emoční i zdravotní, což by žádný počítač v takov0 formě, jak jej znají lidé nedokázal dost dobře posoudit. Nevím, jak bych přiblížila tvému chápaní mechanismus výběru,“ Agartha se na chvíli zamyslela. „My nemáme počítače, ale organicko-technické jednotky, které dovedou to, o čem se ti ani nesní. Dokáží simulovat a stvořit světy i civilizace. Propočítat jejich vývoj dopředu. Chápeš, alespoň trochu, co se ti snažím vysvětlit?“
    „Snažím se. Chápu tedy správně, že taková organicko-technická jednotka mne vybrala jako nejlepšího kandidáta?“
     „Byla rozhodujícím faktorem při výběru, nicméně ne tím hlavním. Museli jsme brát v potaz i další faktory, jako dostupnost a možnost rychle evakuovat vytipovaného jedince.“
     Agartha mi dala chvíli na to, abych si utřídil myšlenky.
     „Proč rozhodovala rychlost evakuace?“
     „Protože na tvé rodné planetě právě začala atomová válka. Zanedlouho se navzájem zničíte atomovými zbraněmi. Země se stane neobyvatelnou a zahyne vše živé na jejím povrchu.“
     „Atomová válka,“ řekl jsem zlomeně a začalo mi vše docházet.
     „Ano. Tak se stalo. My, jako průzkumná mise z jiného planetárního systému nemáme právo měnit osud lidstva a zasahovat do jeho vývoje. Pokud jste dospěli do stadia, kdy si můžete sami za vlastní destrukci, je to čistě vaše záležitost - nicméně, jak jsem říkala, bylo naší povinností zachránit vaše geny. Proto jsi tu.“
     „Země už nebude?“
     „Bude trvat velmi dlouho, než se životní podmínky na Zemi opět ustálí a lidstvo se na ni bude moci vrátit. Spíše je pravděpodobné, že planeta Země už nikdy neponese život. Stane se mrvou planetou. Tak, jako se to stalo u mnoha jiných světů, které hostily egoistické a chamtivé civilizace.“
     „Všichni lidé nebyli špatní,“ namítl jsem. „Na Zemi žilo spousta dobrých lidí. Do atomové války šli vlády, generálové a armády. Ti dobří lidé za to přece nemohou. Přesto zahynou?“
     „Zahynou všichni na tvé planetě. Nemůžeš uvažovat tak, jak uvažuješ. My posuzujeme věci globálně, z širšího měřítka. Musíš brát lidstvo jako celek. Pokud jste dovolili, aby váš svět dospěl do stadia, kdy pohlaváři ovládají jednotlivé státy a rozhodují o jejich osudu, je to vaše chyba. Mluvíš o dobrých lidech - pak je tedy chyba dobrých lidí, že toto dopustili. Vesmír a vesmírné zákony se vztahují vždy na celek, proto posuzujeme celek, ne pouze jednotlivce. Vesmír je natolik obrovský a nekonečný, že jeden jediný člověk ve vesmíru, byť by byl dobrý, je naprosté nic.“
     „Vidíš - říkáš, že jeden jediný člověk je nic a přitom z mé osoby, jak tvrdíš, vznikne celá nová rasa.“
     „Ano. Zdánlivě si protiřečím, ale není tomu tak. Bohužel neznáš vesmírné zákony. Pokud bys je znal, neptal by ses na takovou banalitu. Jedinec ve vesmíru je pouhé nic, nicméně i jedinec může způsobit jeho zkázu nebo naopak pozvednou jej na vyšší úroveň. Jde o vesmírný paradox, proto je nutné vážit si každé živé bytosti a zachovávat život v jakékoliv formě.“
     „Snažím se to chápat,“ pokýval jsem zamyšleně hlavou.
     „Lidstvo stvořené z tebe a ze mě dostane novou šanci a věz, že to nebude poprvé ani naposled v historii vesmíru, co se takováto věc nějaké civilizaci udála.“
     „Jenže pak už to přece nebude lidstvo? Měli jste mi vybrat za partnerku pozemšťanku. Ty jsi přece z jiného planetárního systému!“
     „Není důvod vybrat ti za partnerku pozemšťanku. Nemáš pocit, že lidstvo zklamalo tím že, se právě začínající atomovou válkou zničí? Lidstvo v této formě a podobě nemá budoucnost, proto je nutné křížení s mojí rasou. Věříme propočtům organicko-technické jednotky. V případě, že by Evou byla pozemšťanka, dříve nebo později byste se s největší pravděpodobností zničili opět,“ řekla Agartha naprosto klidným tónem, bez nejmenšího náznaku emocí. 





KOUPIT KNIHU: Povídky z jiné dimenze