19) Jiné dimenze

     Na kurzu se nás sešlo dvanáct. Vedl ho zajímavý, pohledný a velmi charismatický muž, zhruba pětatřicetiletý. Mluvil velmi poutavě, vše měl perfektně připravené a bylo vidět, že svojí práci dává všechno. Objížděl se svým kurzem malá i větší města a tak si vydělával na živobytí. Vysvětlil nám, že kromě našeho reálného světa jsou ještě jiné dimenze a že je možné je na krátký čas navštívit a podívat se do nich. Na konci kurzu nás naučil praktický, velice jednoduchý rituál, který nás obklopí zlatým světlem a přenese do jiné dimenze. Zdůraznil, ať to nikdo nezkouší přímo tady na kurzu, ale ať si to vyzkoušíme až v klidu doma, kde nebudeme ničím vyrušováni. Většina lidí se tomu zasmála, ale protože celý kurz vyzníval jako zajímavá podívaná v hollywoodském stylu, všichni brali toto upozornění jako originální zakončení zábavné pohádky pro dospělé. Mladý muž sklidil velký aplaus, sbalil si své věci a opustil naše město. Získal si naše sympatie za dobře odvedené divadlo.
     Jenže ono to fungovalo…

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

20) Válka světů 

     „Kdo by tenkrát tušil, že tak nevýznamná a malá planeta bude na začátku celého galaktického konfliktu. Objevili jsme ji až v okrajových částech vesmíru a neměla prakticky žádného valného významu. Žili na ní životní formy fyzicky velice podobné nám. Stejně jako my to byli lidé, tedy druhově, avšak po mentální stránce byli teprve na začátku svého vývoje.“
     „Viděli jsem je na projekcích ve škole, dědo. Jsou to lidé jako my, ale vzrůstem byli menší,“ skočilo Elmorovi do řeči jedno z vnoučat – malý blonďatý chlapec, který vypadal skoro jako andílek.
     „Neruš dědu, když vypráví,“ strčila do něj loktem copatá holčička sedící vedle.
     „Děda říkal, že když nás bude něco zajímat, můžeme ho přerušit a klidně se ho zeptat,“ vyplázlo jazyk první vnouče a nemilosrdně vrátilo sousedce šťouchanec. 
     Elmor Rundsvelt přešel jejich krátkou roztržku s nadhledem starého muže a člověka, který vychoval mnoho dětí a pokračoval: „Obyvatelé té malé planety byli v průměru menšího vzrůstu, než jsme my, to je pravda.“
     Malý blonďáček pohlédl na svou sousedkyni s výrazem: „Vidíš, měl jsem pravdu!“
     Copatá vnučka mu vrátila úšklebek a telepaticky mu sdělila: „To víme všichni, tak nemusíš zdržovat dědu, když vypráví!“
     Elmor Rundsvelt náhle a nečekaně dvakrát hlasitě zatleskal: „Děti, nepoužívejte telepatii! Víte, co jsme si řekli. Je důležité mluvit a komunikovat mezi sebou nahlas, i když telepatie je samozřejmě daleko jednodušší a rychlejší. Když bychom spolu nemluvili, brzy bychom ztratili něco, co patří k naší přirozenosti.“
     Jedenadvacet vnoučat zakývalo souhlasně hlavami a pohlédli káravě na copatou holčičku. Ta se zatvářila nešťastně a řekla: „Promiň, dědo. Vím, že když jsem u tebe na návštěvě, máme mluvit a nepoužívat telepatii.“
     „V pořádku, Alessandro. Ale ať už se to neopakuje,“ zvedl varovně prst starý muž a vzápětí se zarazil. „Kde jsem skončil, děcka? Teď jste mi přetrhly nit...“
     „Že na té planetě, co jsme objevili žili lidé, ale menší než my,“ napovědělo hlasitě jedno z vnoučat.
     „Ano, pravda. Jak jsem říkal, ta planeta se jmenovala Země a byla, stejně jako její obyvatelstvo, naprosto nevýznamná z hlediska duchovního vývoje a přínosu pro celý vesmír. Byla ještě na samém počátku své existence a přesto si lidé, kteří na ní žili mysleli, že oni jsou ti nejdokonalejší tvorové, nad které není…


KOUPIT KNIHU: Povídky z jiné dimenze